O měsíci

Už nezáří, hvězdička co na zem spadla,
její nebeská krása v okamžiku zvadla.
Smutně se rozhlíží, kde se to ocitla?
Že by snad ze snu navždycky procitla?
Mladík, co šel právě kolem, našel lesklý kamínek,
kterému už dohasínal jeho hvězdný plamínek.
V náručí ji domů nese,
do chaloupky v temném lese.
Do ohýnku uloží ji, může klidně odpočívat,
on se zatím se zaujetím bude na ni dívat.
Láska v jeho srdci klíčí,
hvězdička už v ohni křičí.
Je jí smutno po domově, po té tmavé obloze,
chtěla by být u Severky, na tom malém povoze.
„Ale no tak, hvězdičko,
uklidni se maličko.
Cožpak je ti špatně tady? Postarám se o tebe.“
„Neptej se mne na otázky a pošli mě do nebe.“
Uchopí ji opatrně, posadí ji do dlaní,
na palouček před svítáním krok za krokem uhání.
K modrému sametu natáhne dlaň:
„Tak honem hvězdičko, vyskoč si naň.“
Zašeptá mladík poslední sbohem,
už by chtěl odejít, mizí za rohem.
Najednou vidí, že hvězdička padá:
„Nechoď pryč mladíku, já tě mám ráda.“
A tak ti dva na obloze společně jsou každou noc –
malá hvězdička a mladík Měsíc, co přispěchal jí na pomoc.