Smutek

Dívá se na sněhovou vločku,
co na pahorek tvého ňadra přistála,
jen zastudila na malý okamžik,
skoro jsi ji necítila,
skoro vůbec jsi ji nepocítila.

V kapičku studené ochoty hřát,
v květech růžích plátky květů,
místo teplé slzy se změnila,
kdy tlukot srdce přestal tlouct,
kdy tlukot srdce přestav navždy tlouct.

Závěj z množství mnoha slov,
co v jako její epitaf na tělo dosedají,
nerozehřejí, už nikdy tvé rty nerozehřejí,
při polibku na ústa žádoucí,
při polibku na čistá ústa chlad žádoucí.

Fialová přešla pomalu v čerň,
oči, ty temné studánky, se zavírají,
rty, pro ty toužebné polibky, už napořád rozpraskané,
a tělo? Tělo, dříve tolik žádoucí, už chladne,
tělo, toliko žádoucí, už chladne!