Zoufalá láska

Zoufalá láska

Jak zoufalá je láska,
když už ani nevíte, kdo jste.
Jak zoufalá je,
když už nic jiného necítíte.

Jsem unavená k smrti
a přece oka nezamhouřím,
jak zoufalý je pocit,
když Tě stále ve snech zřím.

Připomíná mi Tě Slunce,
neboť taky tolik září,
a tvůj upřímný úsměv
zoufale mou krev vaří.

Jak zoufalá je láska,
kdy už život nestačí,
jak mám vlastně dýchat,
mi nepoví ani hádači.

Čas zas plyne, kéž by rychle,
jak trn mi bodá v hrudi.
Jak zoufalá je láska,
když mě do snu neprobudí?