Šarlatový Anděl

Brek, vzlyk, doléhající do nebeských výší, kdež anděle, Cherubíni, Serafíni i další, ze své dvojí spanilosti se těší.

Serafové, Cherubíni s šesterými křídli, vznešeností oplývají, rovněž hávy jejich nádherou skvějí.
Bílé, rudé či blankytné, toť barvy úchvatné.

Avšak jedno z těchto stvoření odlišné bylo dosti, zovou ho Šarlatový anděl, ten čtyřkřídlý na rozdíl od jiných byl, též nebývalí svou zvědavostí.
Zahalena v šarlatovém oděvu, v němž svůdných ženských křivek lze zhlédnout, snad každý by k ní mohl láskou přilnout.

To stvoření dokonalé, snášelo se na zemský povrch, křídly velkolepě mávalo, až na černou prsť přistálo. Bloumajíce pohledem, odkud se bere nářek. I támhle, hle.

Muž klečíc na kolenou a po tvářích slzy mu kanou. Ona šarlatová, se do myšlenek pohrouží svých, zdali by optat se jej, proč pláče, by nebyl hřích? Zvědavost nedávajíce ji klid, nenechá ji na pokoji být.

Přikročila k němu, pohladiv jej po rameni, on se ihned otočiv, kdož to jeho rámě svírá v dlani. Spatřiv neskutečnou krásu, přímo takříkajíc byl v úžasu. „ Proč slz proléváš dobrý smrtelníče? Proč žal v sobě dusíš, milý člověče?“ I jal se slova muž osudem pokořený: „ Zármutkem úpím, neboť vzal mi mé blízké všecky hrůzou obávaný, tragéd zlořečený, ji zovou smrtí. Ta mne pokořila, svou zkázonosnou náručí mi mou milovanou a dítka obejmula,“ děl slovy smutkem kalenými i líce své znovu orosil slzy dalšími.

Ta v šarlatu oděná bolest jeho sdílela. „ Jaké jest tvé jméno, dobrý muži, jež se v bolesti souží?“ Pohledem vzhledl zas na ní a ihned odpovědi dává: „ Kešavalié a jaké tvé krásná paní?“ Ta se zarděla v lících i na otázku odpověděla: „ Lokintea.“

I tak Lokintea s Kešavaliénem na Zemi pobývala, aby jej od duševních ran zbavila. S čím však nepočítala, že láskou k němu propukne a v hlubokou lásku ji to uvrhne. V sňatek a v lože společné s ním vstoupila, leč nesmrtelnosti a andělských křídel pozbyla. Ty se v pírka rozpadly a ve všechny světové strany byly zaváty.

Blaho společné jim nesetrvavši dlouho, poněvadž horoucí nemocí onemocni. Lokintea, láska, nádherná manželka jeho, nad lůžkem jejím lká a doktorů a mediků jak kabátů u ní střídá. V zoufalství padá, nic nepomáhá. V nářku a žalu se ji táže: Lokinteo, lásko, pověz, co tě vyléčí? Což není žádné možnosti.“ Ruku její svírá a u ní sedí, slzy se mu jako perly po tvářích valí. „ Je tu šance jedna,“ poví tenkým hlasem a náhle praví: „ pojď sem,“ i pošeptá mu to. On nemešká ani minuty a jal se hledat zbloudilých pírek, aby je mohl opět v křídla dohromady dát. Po čase našel jich hojně, tak na tři křídla obstojné.

Ta je přijala, zdravý i nesmrtelnost se navrátila, i když jen tři křídel měla, vznesla se vzhůru k modravému nebeské klenbě a slova pronesla: „ Cena je vysoká, že neuvidím tě již, ale strach neměj, já se vrátím miláčku a spočinu znovu v tvém náručí.“ Záře zračila se, až uhasla. A tak Kešavalié dal na slova své milované Lokintei. Čekal, čekal a čekal a pokud neumřel, čeká dodnes.