Tak radši ne

Jestli se ještě letmo podíváš,
jestli mi dáš nenápadně čuchnout,
jak voní na tvé košili aviváž
- bude mé srdce předurčeno puknout.

Jestli mi ještě někdy poděkuješ,
že vracím, co jsem od tebe měla laskavě půjčené
- budu nad tebou slintat
jako když hladový kouká po nadívané kačeně.

Jestli mě ještě někdy oslovíš
jinak než kalendářovým jménem
- budu jako zvěř, kterou ulovíš
roztřesenou a skrytou pod senem.

Jestli mi ještě někdy vykneš
- budu se cítit mnohem víc vzdálená,
dokonce milionkrát víc, než
prázdný žaludek a houska spálená.

Jestli mě ještě někdy budeš ignorovat
- bude to pro mě vážně to nejhorší, co se může stát,
chci totiž, abys mi koukal do očí,
i když odříkáváš poznámky na téma „občan a stát“.

Víš co? Tak v tom případě mě rovnou zabij,
pokud jsi ani jednou z těch narážek
nechtěl naznačit: „Tvůj šarm mě už dlouho vábí…“
Ne! Mlč! Víš přece, jak se děsím porážek…

Já jsem jenom zmatený člověk,
který v rukou vzpomínky žmoulá
a ty mi zůstáváš v hlavě
navěky jako můj taťka Šmoula.