Beznadějná...

Když prvně jsem tě uviděl.
Mé oči láskou vzplály,
jak koule vystřelené z děl,
stále matně tápaly...

Když prvně jsem tě uslyšel.
Mé uši zhluchly okolí
a já jsem marně rozmýšlel,
jak funguje soukolí...

Když jsem byl blízko u tebe,
až na dosah tvé ruky.
Tupě sem zíral do nebe,
jak nota do pomlky.

Když mohl jsem ti říci,
jak moc tě miluji,
tak skvrna na mém líci.
Říkala „lituji“

Teď sedím, tiše nehnutě.
V mýstnosti kapesníků.
Jen náraz slzy zaduje,
jak tyčka do bubínků.

Proč lidé nejsou upřímní
a tají svoje pocity,
pak nepřišly by ony dny,
kdy svoji hloupost pocítí.

Kdybych jí jen znovu potkal.
Bez ostychu řeknu jí,
jak její život ten můj protkal
A jak moc jí miluji...