kVÍTí duše

dneska, ve snách,
možná k ránu,
mluvila jsem s anděly.
Cherubíni, Éros, Amor
-ti krásní muži v bílém hábu,
do tváře mi hleděli
a já mlčky
v ohromení
nezmohla se na hlásku.

Jejich něha,
světlo z duší,
utlumila všechny chmury,
jak očistec,
jak smýt krev z těla,
jak rajskou hudbu
pro mé uši,
vždyť já zatím jen pláč znát směla...

V tom promluvil první z nich:
"Magdaleno, miluješ?"

Moje duše znejistěla.
a v tu ránu,
místo mužů bílých křídel
stálo u mě zrcadlo.
Ruka se mi rozechvěla
a oči zveldy k odrazu.

Mladá dívka s mojí tváří
odhalujíc levé ňadro
vybídla mě k pohledu.
moje ústa pookřála
a zeptala se, zda je radno,
obdivovat půvabu
jenž z ní přímo proudem sálá.

Jenom na mě lehce kývla
a mé oči klesly níž.
Já teď svůj odraz v ní uviděla.
Pod něžným ňadrem,
v jejím - mém srdci,
jasno jako po bouři.
nebe něhy, nad mořem citu,
pohled, který roztouží
i bytost lásce zatracenou.

Tu jako bych prozřela
a zas tu stáli andělé.
Až tehdy jsem k nim promluvila
a se silnou úctou
v hloubi duše
odvětila nesměle:
"Už znám odpověď,
po níž prahneš.
Ach, miluji a bezmezně.
Moře citu mi halí duši
a nebi něhy vládnu taktéž.
Boly jsou mi lhostejné"

A druhý anděl promluvil:
"Tak pověz jméno toho muže
jenž ochočil si tvoji duši."

Jenže místo abych aspoň tušíc,
jaké jméno to být může,
okřídleným něco řekla,
rozsmutnila jsem se hrůzně
a maje štěstí trochu míň
vrátila k oné dívce.

Zas odhalila mi mé srdce
a řekla:"sleduj krajinu:
Zde VÍTr čechrá stromů větve,
zde s vílami VÍT můžeš věnce,
Zde VÍTají tě vždycky vděčně,
Zde kVÍTím louky září věčně.
Zde leVITovat je jak chodit,
Zde VITráž každé okno zdobí.
Zde VÍTězem je vždycky víra,
vždyť tohle je tvá dolce VITa!"

„Děkuji vám, andělé
děkuji za odraz srdce.
Teď, Víte, už znám tvoje jméno
a smím jej špitat nesměle
vždy když k ránu usínám."