Srdeční nemoc

Chtěla jsem všechno.
Chtěla jsem nic.
Nechtěla jsem jen tak sedět.
Zároveň jsem nechtěla nic víc.
Byla jsem ztracená v tom všem zmatku,
polapená v síti všech stereotypních pátků.
Čekala jsem na omluvu.
Čekala jsem na naději.
Řekla jsem si, počkám do úterý –
do středy nejpozději.
Jenže dny běžely s větrem o závod.
Jenže dny se střídaly kosmickou rychlostí.
Nastaly problémy s mou maličkostí,
s tou co už nezná chuť těch prostých radostí.
Otáčela jsem stránky v knize,
otáčela jsem listy v kalendáři.
Kdysi býval listopad,
než jsem se nadála, bylo už září.
A omluva nikde.
Pan Božský nikde.
Já sama někde.
Ve smutném pokoji.
Na koleji.
S duševními zloději.
Snad ještě později.
Dostanu naději.
Na uzdravení.
Byť žádné nemoci – kromě té srdeční –
není.