Romance o černé růži

Romance o černé růži

Od zrnka po kořen
rostla růže v zahradě,
jako nejmilejší jehně ve stádě,
dokud nevyrašil osten.

Květina poznala svět,
který ji postupně zkoušel,
a čím víc ji ubližovat chtěl,
tím víc si tvořila trnů hřbet.

Jednou růže pocítila
chvění v každém listě,
to když zahradník ji pohladil na místě,
kde poupátko si umínila.

A když zahradník odešel,
květina si povzdechla,
jak ráda by rychle vykvetla,
aby si za ní zase zašel.

Snažila se rozevřít své poupě,
však nedostatek vody měla,
a i když tolik chtěla,
musela na zahradníka čekat hloupě.

Když zahradník po čase
s konví v ruce k růži šel,
zjistil, že vodu nabrat zapomněl,
tak plakala a čekala zase.

Skleslá růže v zahradě rostla
a poupě vzhlíželo k obloze,
viděla střípek naděje ve Velkém voze,
ale své zlomené srdce už neunesla.

Tak se déšť nad ní smiloval,
který ji dal vodu druhý den,
a tu noc se její života pramen
obnovil a poupě postupně otvíral.

Za dva dny zahradník přišel
a všiml si záhonku na kraji,
ač to bylo období v máji,
černý květ růže uviděl.

Růže už zahradníka necítila u sebe,
černá noc ji zbavila bolesti
a ona té noci obětovala své štěstí,
proto si poupě vzalo čerň z nebe.

Zahradník v tu chvíli k zemi padl,
a u záhonu, kde růže kvetla, se rozplakal.
Nevěděl jak by svou chybu odpykal,
že růži o lásku okradl.

On se o ni měl starat,
dívat se jak roste to poupě její
slyšet jak slavíci jen pro ni pějí,
měl ji vlastní rukou zalévat.

Teď tam plakal bolestí,
tam, kde černá růže vykvetla,
tam, kde to příroda popletla,
když na místo lásky symbol smrti zvěstí.

Růže se už ani nezachvěla,
nad zahradníkem, který nepřestával,
slzami záhonek zaléval
a ona na něj zapomněla.

Zahradník k ní promluvil,
když se jeho slzy do země vpily,
kořeny růže se opět zasnily
a její života pramen se probudil.

Růže jeho hlas rozpoznala konečně
a její květ se chvěl,
slavík tehdy Slunci pěl,
o lásce, která trvá věčně.

Slunce se nad zahradníkem smilovalo,
květina se proměňovala,
vzpomněla si, že kdysi milovala,
a Slunce ji lásky barvu navracovalo.

Tu zahradník zvedl hlavu a jen se usmíval,
rudě červenou růži spatřil
od té doby už jen jí patřil
a po celý život ji zaléval a miloval.