Chybíš mi...

Když člověk miluje, všemožné přehlíží.
Když člověk ztrácí, zpátky se ohlíží,
majíce v duši své jen prázdný důlek.

V pranýři vzpomínek, výčitek, bolestí,
osud mi překazil krásnou hru o štěstí,
kterou už nespraví pár něžných slůvek.

Chybíš mi! Jsem jako tělo bez duše.
Chybíš mi! Proč toho dříve netuše,
ničil jsem to, na čem láska se staví.
O lásce netuše, teď tělo bez duše,
je marné doufat, že snad se to spraví?

Chybíš mi! Možná jen volání do prázdna…
Říkat že miluješ, jsou slova odvážná,
kdo však je jistý si, snadno je vysloví.
Naivní touha? Jen víra pouhá,
víra že pár střepů znovu se spojí.

Miluji Tě!