Když miluje jen jeden...

Děláš mi to čím dál těší, má lásko,
směješ se mi, mluvíš na mě
a já slastně taju.
Každý úsměv, každé slovo,
každý nepatrný důkaz,
je nadpozemský úkaz.
Ach jak moc po tobě toužím,
nejspíš si tě nezasloužím.
Tvé srdce je z kamene,
moje z porcelánu,
to mé hoří plamenem
a tvé je pro mě v pánu.
Nestává se zas tak často,
že princ si všimne Popelky,
však teď už vím,
že pohádky jsou pro holky.
Ale přesto každým dnem čekám,
věřím- ne nevěřím, já doufám,
že budeš stát u dvěří,
tvůj úsměv bude jenom pro mě
a všimneš si,
že i já mám modré oči.
Čekám každý den posun kupředu,
však jako bys šel zpátky,
proč se mi tak vzdaluješ?
Vím, tys netvrdil, že miluješ.
Vidím tě a můj sen se rozplývá,
nic jiného už mi nezbývá,
než zase stát ti po boku,
jak nejvěrnější pes
a v sobě dusit zklamání.
Teď zas se musí Popelka
vrátit k svému hrášku
a ať si klidně naříká...
V noci pláče do polštáře,
je ta co ti nic neříká.
Má city, má jich mnoho
a nejvíc patří tobě
a v každé roční době
má co by ti řekla,
jen strach má trochu navíc.
Ty jsi idol dívčích srdcí,
s tebou chce snad každá být,
jenže já poslušně čekám,
trpím a utápím se v žalu.
Čekám a čekat budu stále...