Kopretina

Kdesi v kraji dalekém, kde louka louku střídá.
Tam rostla malá kopretina, na všechny byla milá.
Se všemi si pořád hrála a neměla starosti.
Smála se a radovala , prováděla neřesti.

Však jedna věc dělala ji vrásky, díky niž zesmutněla.
Chtěla poznat pravou lásku, věk už na to měla.
Tak vydala se do světa, hledat něco více,
Nedošla však daleko, zastavila u silnice.

Nešťastná se posadila, byla hodně utahaná.
Do silnice kořínky nezapustila, kopretina opuštěná.
Za zády se cosi hnulo, rychle se otočila.
Však nic tam vidno nebylo, trošku se zamračila.

„Nesmutni už kopretino“ zazní mužný hlas.
Kopretinka zmatená , otočí se zas.
Tulipán ve své kráse stojí za ní vypnutý,
Kopretina nedýchá, její dech je upnutý.

Takhle krásnou květinu, ještě nikdy neviděla.
Srdíčko se rozbušilo, celá hnedka zrůžověla.
„Podej mi ruku, půjdem spolu na kraj světa.“
Kopretina nevěří , jaké to má štěstí , na tohle čekala léta.

Svou ručku mu podala, své srdce odevzdala.
Byla šťastná to vše chtěla , pro tohle se všech vzdala.
Celý rok se toulali až v daleké kraje,
Ale ona nevěděla, že on si jen hraje.

Jeden slunný krásný den otevřela oči
Ale to, co uviděla , neviděla by radši.
Kolem dokonalého tulipánu, růže se točí.
A co ten tulipán? Po ni hned skočí.

Kopretince puká srdce, vždyť ho tolik milovala.
Teď jen kouká jak růže její lásku ulovila.
Vytáhne kořínky, už nechce žít.
Snad na nebeské louce najde klid.