Zkoušel jsem tě malovat

Zkoušel jsem tě malovat,
ale hned po prvních tazích,
musel jsem se tak zachovat,
a celou tě pokrýt čmáranicí.
Jen kousky papíru teď rámují tvář,
kde své plátno pro tebe jsem měl,
a z oken láká mě sluneční zář,
abych ven, pro inspiraci, najít šel.



Halda sněhu se pod sluncem hroutí,
a bělobou opatřen, květ se dere ven,
z pod země, kde už pouze krtci pro světlo se rmoutí,
Sněženka! už nechce nechávat si pouze zdát o slunci sen.
Prstýnek ze zelených lístečků,
korunu bělobou v rubáš oděnou,
přítelkyně své v blízkosti větrů doteků,
pro slunce, které je všem odměnou.



Když příroda toto vše jen v okamžiku zvládá,
vrhám se zpět, oknem lezu sem,
rychle, vždyť k večeru tvá krása uvadá,
a na moji práci svítí stříbrný paprsek s Měsícem.
Až teď, až teď jsem totiž pochopil,
že nejsi Krásnou, jak vždy jsem si myslil,
až teď k tomu slovu a větám jsem se vzchopil,
protože ty jsi Nádhernou, jak s pomocí přírody jsem si potvrdil…