Lovec a mláďata XXXV.

Nad krajinou rozprostřela se chladná noc
a úplňkový měsíc nádech modra jí dal,
bezvětří přišlo pohádkovosti na pomoc,
Ouško na další soukromý lov se vydal.

Sníh se na rozsáhlých pláních stříbřitě blýskal,
svit měsíce diamanty je posypal,
nejeden tvor po okolí očima těkal,
sebevědomý Ouško se strachem neklepal.

Potichu toulal se již známou krajinou,
zbarvením kožichu s ní bezpečně splýval,
ve svém levhartím srdci s krásnou vidinou,
zaposlouchaný do ticha, se do stop díval.

Na srst dopadaly mu třpytivé vločky,
krásky vytvořené jen dechem paní zimy,
přirozené prostředí pro tyhle kočky,
ideální scénář pro dobrodružné filmy.

Po větru ucítil pach podobný lovci,
však záhy na něm bylo cosi podezřelé,
ten pach se zdvojil uprostřed hvězdné noci
a stíny postav přestaly být osiřelé.

Ouško přitiskl se ještě více k zemi,
zatím byli daleko, tak nemusel se skrýt,
uvnitř ozvala se ostražitost šelmy,
pořádně na pozoru se bude muset mít.

Vzduchem stále poletovaly jemné vločky,
bezpečně ukrývaly důkazy všech stop,
Ouškovi ještě více roztáhly se zorničky,
teď prozradit se, nebyl by nejlepší způsob.

Z úkrytu sledoval blížící se postavy,
dva podobní lovci, ale s jiným pachem,
šli potichu, před vločkami skloněné hlavy,
jeden ztěžka oddychoval, měl problém s dechem.

Pak na krátký okamžik se zastavili,
mezi stromy totiž jeden zahlédl srub,
kývnuli na sebe a z cesty odbočili,
stačí jim přespat, nehledají noční klub.

Po odchodu lovce tam Tlapička občas bývá,
našla si k lovci a fence zvláštní pouto,
v příchodu těch dvou se však nebezpečí skrývá,
jdou totiž proti větru a jen Ouško ví to...