Lovec a mláďata XXXVI.

Ve městě lovec pomalu nabíral síly,
barmančina péče byla pohádková,
dokonce by řekl, že má ruce víly
a chybí už jen chaloupka bylinková.

Pod jejím vedením cítil se mnohem lépe,
horečka ustoupila, jen dech ještě trápil,
že okrádá ji o čas, přišlo mu tak hloupé,
za to poctivě i ty nechutné čaje pil.

Potřeboval by se co nejdříve uzdravit,
viděl po těch dnech její unavenou tvář,
jak to vše zvládá, si nedovedl představit,
tohle děvče zdobí určitě svatozář.

Problémy s dechem bránily, aby odešel,
v chladném srubu určitě dostal by zápal plic,
nehledě, že by tam teď ani nedošel,
snad se koťatům za tu dobu nestalo nic.

Mockrát přemýšlel, co asi právě dělají,
snad něco ulovili a nemají hlad,
jak jde jim, když se o sebe sama starají,
co když nežijí, napadlo ho několikrát.

Pokaždé však tuhle myšlenku odháněl,
bylo to něco, z čeho měl neskutečný strach,
na slib daný jejich mámě nezapomněl,
připadal by si jako jejich nepřímý vrah.

Jedno odpoledne sešel dolů do baru,
v tu dobu ještě nebylo tam tolik lidí,
večer se bar přeměnil na kouřovou noru,
kde byl člověk rád, že na pár kroků vidí.

Teď problém dělalo mu tolik kouře,
něco jako smrt to bylo pro jeho plíce,
asi jako rozpoutaná písečná bouře,
která se snaží sfouknout plamínek svíce.

U šálku kávy tam sedí, s fenkou u nohou,
jaká lahodná chuť po čaji z bylinek,
venku je rozruch, který přehlédnout nemohou,
vzrušené hlasy se linou ze všech skulinek.

"Jo, to musíš vidět, má nejnádhernější srst,
pravděpodobně je to odrostlejší mládě,
díky němu přijdu asi o nejeden prst,
ale sejde se spousta prachů na hromadě!"

Zbylá slova pohltil hluk rušné ulice
a lovec věděl, že večer v baru stráví,
ten muž zde vykreslí barvitě informace,
do té doby zkusí zjistit další zprávy...