Vlkodlak a stříbrný strom

Nad hřebeny stromů,
tichý zvuk se nese,
šišky k zemi padají.
vždyť jsme přece v lese.

Běžím a nestačí mi dech,
k cíli blíž.
Chtěl bych vydat aspoň vzdech,
ty už přece spíš.


Tady stojím,
tady rostu.
Stovky let už bez pohromy
a přec lásko,
těším se až tebe zase,
uvidím tu mezi stromy.


S nadějí já běžím dál,
že svou lásku uvidím.
Ne každý by o ni stál,
to já zde přec netvrdím.

Ona vidí luny svit
ví, že se dnes ukážu.
A přesto - smutek
ví, že to dnes dokážu!


Tady stojím.
tady jsem,
Lásko vidím, že přišel jsi.
Jsem ráda, že jsi zde,
a přesto – nechoď blíže!
Nechci dělat z větví kříže!


Na pasece stojí stromy,
dlouhá léta bez pohromy,
mezi nimi stojí ona,
kolem ní pak z stříbra clona.

Rozběh pevný, skok už vratký,
srdce mé se může dmout.
Teď už není cesty zpátky,
budu tě moct obejmout!



Tady stojím,
tady jsem.
Katem tvým,
i otrokem.
U kořenů mi teď spíš
a já sama – bez pohromy,
budu stát dál mezi stromy.