Jaro

Ležela na prahu jara,
vítr lechtal palce nohou.
Na slunce se usmívala,
na jazyku píseň ptačí.
Pocit, který dobře znala,
každou třpytící se strouhou.
Celým srdcem milovala,
život nebyl nikdy sladčím.

Ráno u zrcadla sedávala,
v něm, koukám, i mé palce nohou.
Na sebe se usmívala,
čas jí možná trochu tlačí.
S vlásky hrdě bojovala,
Šťastní přítomni být mohou.
Do copánku zaplétala,
tak proč se rozespale mračí?

Pírka co v lese posbírala,
v hlavě ještě mlhu snovou.
Písničku si zapískala,
jestli jí to říci stačí...(miluju tě)
Na něho se usmívala,
k němu stulila se pod peřinou.
Pak divoce se milovala,
může být snad život sladčí?