Jak těžké je snít

V mysli mé něco se děje,
něco se mi v srdci chvěje,
když podívám se ti do očí,
mám pocit, že se rozskočí,
v zádech mě z toho jemně mrazí,
srdce si stejný rytmus razí.
Zrychlený tep a na kůži chlad,
ptám se sám sebe, kam jsem to spad?
Co se to děje, proč ztrácím se v sobě,
proč pořád přemýšlím jenom o tobě?
Svět se mi zbláznil a já asi s ním,
o tobě tajně si dále jen sním,
držet tě za ruku, jak smělé to přání,
aby dlaň splynula jemně v tvé dlani,
co je to za běs, co se mnou lomcuje,
který to kouzelník potají čaruje?
Ať je to, co je to, ta síla je mág,
v mysli mi vězíš, už je to tak.
Jsi jak na louce lesní víla,
co do města nechtě zabloudila,
jsi jak anděl s něžnou tváří,
s křídly, svěcen svatozáří,
jsi jak spása v tomto světě,
marně žádám po osvětě.
Tak co mě k tobě tolik tíží,
proč se mi to v hlavě kříží?
Tvé jméno zní mi dál,
osud tu hru rozehrál,
je bez pravidel, konec v nedohlednu,
vím, co přijde, až k spánku lehnu,
zas bude mi to vrtat hlavou,
kam s tebou mé myšlenky plavou,
snad až k nebi stoupají
a možná cíle nemají,
třeba se nad mraky rozplynou,
co když jen tiše zahynou?
Však bojím se toho, že budou tu dále,
ve snu tě v šatech provedu sálem,
jsem blázen, to moc dobře vím,
já to však jinak neumím,
myšlenka na tebe se drží jak klíště,
co bude dál, co bude příště?
Zachvěje se nitro mé,
beznadějně zoufalé?
Srdce jak bubny se rozezní,
zase na chvíli znervózní.
Sny možná rozplynou se v šeru,
jenže já tě fakt žeru,
jsem cvok, jsem blázen, psychopat,
z mých myšlenek je vodopád,
Niagára co teskně hučí,
člověk se pořád něčemu učí,
teď třeba tomu, jak zkrotit sám sebe,
když zavřu oči a vidím jen tebe...