Lidi v bytech

Dnes se mi zachtělo psát
o příbězích lidí,
které nemá nikdo rád.
O těch smutných scénářích
reálného života.
Slovo – vše vystihne – nicota.
Samota a prázdnota.
Strašný třas a ďas.
Snad ďábel samý.
Je jim známý.
Za noci i za svítání.
Při stmívání.
Milování.
Prý šrámy na srdci léčí.
Proč pak před ním v křeči klečí
ti, co jí podlehli?
Láska.
Je ta, o které mluvím.
O které vedu řeč.
Je krásná- leč
bolest přináší.
Tušíte, co vůbec obnáší?
Milovat
někoho ze srdce celého.
Z mluvky udělá němého.
Z rysa zas slepého.
Z chytráka hloupého.
Ze samotného pak tvého.
Z živého mrtvého.
A pak…
Tlak
najednou kolísá.
Bez lásky nebylo by bolesti,
strachu a zmaru.
Nepoznali by samoty
bez jejího daru.
Ti smutní lidé v prázdných bytech.
Uvěznění v neprůstřelných krytech.
Svých těl.
Láska žel
už navždy jejich součástí bude.
I když ji teď nemají a poznali bolest.
Beztak její otisky uvidí všude.