Astrid

Zbloudilé paprsky lámou se v šeru
neskutečných okamžiků
a to jediné skutečné
je tma.

Rozpusť, lásko, svoje zlaté vlasy,
vždyť jsi slunce mého podzimu.
Snad mi v žilách mladé víno kvasí,
snad mě vzkřísí, snad s ním nezhynu.
Když se díváš, cítím lehkost bytí,
když mě líbáš, je to jen v mých snech.
Když jsi se mnou, dvakrát slunce svítí,
pak tě hledám ztracen v čtyřech zdech.
Jak jdou léta, živé teplo cením,
jak jdou týdny, chápu, že jsem sám.
Ráno vstávám, stěží pocit měním,
že jsem raděj, když zas usínám.
Měl bych napsat, kde tě vlastně vídám,
jednou týdně máš svou relaci.
Stisknu knoflík, do stropu se dívám,
tvoje tvář se v temnu vytrácí.