Tak to má být....

Když sedneme si proti sobě po práci,
nevypadá to zprvu na žádnou legraci.
Chtěli jsme se vidět,moc jsme se těšili,
až řekneme si vzájemně,co jsme všechno řešili.

Každý si neseme nějaký ten kámen,
můžeme si všechno říct a s kamenem je ámen.
Záhy slyšet dvě rány,jen pokrčíme rameny,
na tvářích už úsměvy,pod stolem dva kameny.

Mění se výraz,pohled,hlas
jsme šťastní,když společně plyne čas..
Znovu se topím v modři Tvých očí,
pálí mne Tvých slov plameny,
tonu tu dobrovolně,nikdo nezakročí.
Jsi živel,já taju jak pod stolem ty kameny.

Doteky,pohledy,souznění
za okny láká nás setmění.
Večer nás přijme pod svá křídla
v Tvých očích jsem se zas zhlídla,
dívám se zblízka,něžně Tě hladím,
tisknu se k Tobě,jemně Tě svádím.

Stále je tu to mámivé jiskření-a co pak?
Ani po letech se to nemění-naopak!
Oba už víme,co všechno může být
a ani se to nesnažíme skrýt.

Ty chceš mne a já chci Tebe
naše polibky schvaluje tiše nebe...
Něžně mé křivky hladí Tvá ruka,
umíš mi připravit tak nádherná muka...
Tentam je všechen ten splín,
když se tak nesměle zeptáš...smím?


(29.9.08 Michalovi)