Víla z parku

Na lavičce v parku,
poznal jsem nádherné to stvoření.
Připadala mi jako Jana z Arku,
nemeškal jsem a ujal jsem se místa vedle ní.

Jakoby kdo jsem věděla
a tak tam jen tak seděla.
Seděla a nesmělá se zdála,
když si neustále s vlasy hrála.

Nohami brouzdala se travou pokrytou rosou,
která hladila tu dívku bosou.
Hladila ji a šimrala,
jakoby v dolíčcích úsměv jí hledala.

V dolíčcích jež náhle zmizely,
když vstříc rtům mým se vydaly.
Když první polibek mi dala,
plakala a přitom se usmívala.