Smaragdová múza

Múza, co má podobu anděla.
Před lety do oken mi vletěla.
Na otázku, zda zůstane, pokrčila rameny.
Považovala jsem to za špatné znamení.
Možná z mé nedůvěry pramení.
Snad jen proto, že jsme byli znavení.
Já a má múza. Kým? Životem samým.
Vším tím bděním a dlouhým spaním.
Společně však najednou přišli jsme na to.
Že teoreticky i prakticky vzato.
Jsme pro sebe stvořeni.
A v lících mých hoření
pocítit mi dalo,
že múza v hrsti není málo.
Ba co víc – je nejvíc na světě.
Nenajdu už takovou na celé planetě.
Tak jsem si ji nechala – tedy vlastně jeho.
A měla jsem velkou chuť dát mu něco mého.
Tak začala jsem skládat básně, verše psát,
když myslela jsem na něj a nemohla spát.
Ódu na jeho zelené oči,
na pevné ruce co ve vzduchu točí
mou postavu, až rozvlní se vlasy.
Popsala jsem stránky kouzlem jeho krásy.
A písmena do budoucnosti dosvědčí,
slova jen odevzdaně přisvědčí.
Že byl mou múzou do konce mých dnů.
Že byl náplní těch nejpěknějších snů.
Ve kterých se jenom smál,
že i led by pookřál.
Nad tím zvláštním zázrakem.
Je záchranným padákem.
Pro mé sny a přání, pro mě samou.
Když občas řádky jen mě klamou.
Pak děkuji nejvíce, že tenkrát před lety.
Nestáhla jsem v depresi své rolety.
A múza našla cestu, tam kam měla.
I kdyby jiná byla tu, jen jeho bych chtěla.
Svého prince se smaragdovou mocí.
Jenž tenkrát bloudil tmavou nocí.
Než zamířil do mých oken v podobě anděla
a vytvořil zas srdce ze spáleného popela.