Myšlenky Taťány

Kdy tady znovu budu psát,
zda máš mě, či nemáš mě rád?
Kdy polibkem rty k životu probudíš,
kde dnes jsi, a jak dnes spíš?
Jak láska bolet umí teď cítím,
když nejistota je mým žitím
a střídá se jen málokdy
s utěchou pevné opory.

Teď čekám, čekám na tvůj vzkaz,
kdy odpovíš, zda to bude včas,
když své srdce jsem ti vylila,
jak po tobě jsem blouznila,
že tebe jako muže chci,
jen ty mi můžeš pomoci!
Chci slyšet jen tvůj sladký hlas,
tak projev se, vždyť už je čas!

Odmítnutí snáším zdatně,
však tvoje dopadlo by špatně.
Ta hanba! Žena lásku projevila,
snad skandál, že jsem milovala?
V půlnoc tichou sedím potmě,
v tomhle temném, hrozném domě,
doufám, že snad napíšeš,
věřím, že mě nezklameš.

Každý večer potemělý,
když tvé kroky nezazněly,
sedím venku ubrečená,
smutná, zklamaná, vyřízená.
Ty nepíšeš, proč bys vůbec měl?
Už rok si na mě zanevřel.
Svou nadějí lžu sama sobě,
v každém čase, v každé době.