Nevědomost

Sny v mraku zahaleny těžce jsou,
nevědomost sílí je to mučení,
nepomáhá ani žádné známé rčení,
jsem najednou následován tmou.
Ticho, co provází mě, není přerušeno,
jenom vlastním tlukotem srdce,
kterému už se taky nechce,
moje srdce je opuštěno…

Nevnímám víc, než je potřeba,
snažím se být jako led,
to nejde jen tak hned,
bez ní je pro mne strašná doba.
Úzkost jakoby ničící mě několik let,
všechny otázky jsem rychle smet,
do nádoby zvané hlava,
temnota se opět dostává.

Nedostává se mi odpovědí chtěné,
snad už to není náhodou vykouzlené,
je v tom něco víc,
nebo to taky nemusí být nic,
jen jedinou výhodu to má,
někdy to aspoň člověk nevnímá,
šťastný sem s ní každou chvíli,
to ovšem nevím, že k její lásce ještě míli…