Jako kulička suchého hrachu

Zpod levého víčka
vyřinuly se slzy
a byly zašlaapnuty
jako kuličky suchého hrachu
a měsíc na nejtemnější obloze
nechal se omýlat
útržky šedivých mraků

Slzy stékaly a pošlapaany
tvořily rýhy tam někdě hluboko uvnitř
tam někde...kam ani nestihly odtéci.....

Kdyby dals mi teď možnost
uletět k té bledé Luně
a společně s Tebou...
Kdyby dals mi zas možnost
uniknout až do hlubin noci
a na okamžik zapomenout...

Kdybychom dostali šanci
jen jednu...napromarněnou

Kdybych teď dokaazala přejít po laně
z jednoho konce na ten druhý
tolik vzdaalený společnému prahu
Kdybych dokaazala přejít z jednoho konce na druhý
a neztratila rovnovaahu

Kdybych mohla svou hlavou prorazit zeď
kdyby se těžké denní bdění
změnilo v sladký noční sen
kdybych mohla vykřikovat do noci,
vzhůru vstříc hvězdaam
padajícím bezmocí...že nové začaatky jsou praavě teď!

Kdybych obdarovala a dostala
do svého nitra Tvé jasné nejjasnější zaaře
snad už nikdo nezapaalí svíci
a nepohlédne do umrlcovi tvaaře
kde stín vlastního strachu
traapení a nenaavisti
...co kraasy noci...umí jenom hyzdit

Teď měsíc se posouvaa
na pokraj samé noci
odchaazí a ubíraa na moci
však jestli teď není
ten pravý čas...
pak navždy v Tobě umíraam
už nestékaa hraach
pak navždy v Tobě umíraam
už nehodlaam kraast
pak o stříbro z noci
nemusíš se baat
jaa i to své hodlaam Ti přenechat...
..........pokud není čas...