Věčná

Socha se sochou ruku v ruce,
slepené pohledy, citu plné,
větrem omývány, věčně zasněné,
požehnány jarními paprsky slunce,
jejich láska - ač srdce z kamene,
nemění se, stále silná,
ne jak lidská, někdy mylná,
vyrostlá z beznadějného kmene.

Sochám lidé ve dne, ve tmě,
závidí kamenně věčnou lásku,
nahrávanou růžemi zapletenými do země
na nekonečném pásku.