Slzy jazyka

Má ústa chtějí mluvit o nás dvou,
Chtějí i křičet tvé jméno do všech stran.
Pořád sní o tom, jak hlasitě řvou,
A přitom není ani kousek z nich potrestán.

A na jazyku lepí se mi ,,Miluji Fífánka“
To slovo chce mermomocí ven.
Nastává však taková menší hádanka,
Zda bys tím nebyl už otráven.

Koušu se do rtů avšak ,,Milu“ už se ven dere,
Snažím se tomu mermomocí zabránit.
Zub s dolním rtem se krvelačně pere,
Nevím, jestli to můžu ještě nějak zachránit.

Zkusím něco,ruka se mi sice trochu klepe,
Ale žžž a šmik nenapadá mě jiné řešení.
Holt budu tedy slepě důvěřovat paní izolepě,
V zrcadle mám malinko větší výraz zděšení.

A tak na izolepu stékají slzy z očí,které ovšem patří jazyku