Lítost

Sněhová vločka,
křehká a chladná,
tys moje kočka,
milá a dravá.

Když sníh se snáší,
z oblakou k zemi,
vše venku září
a smutno je mi.

Jak hvězda na nebi,
září a hřeje,
nic už nechce se mi,
má mysl tleje.

V objetí rodinném,
všichni jsou šťastni,
já si však připadám,
jak v jiné zemi.

Slzy mám ve vočích,
a v duši prázdno,
mám teďka pocit,
že sahám na dno.

Přes všechny hříchy,
přes všechnu zlobu,
já tady pro Tebe,
napořád budu.

A jsou to hříchy mé,
a moje zločiny,
mé snahy zlepšit se,
jenom to zhoršily.

Zas spadla vločka,
a ihned roztála,
Ty jsi má bohyně,
Tys pro mě dokonalá.

Sněhové planiny,
bílé jak pláště,
znám svoje slabiny,
jsem plný záště?

Pro moje šílenství,
pro marnou snahu,
vím asi kam patřím,
zavřít do ústavu.