Elegie o Tomovi

Jak pustina čerstvě rozoraná,
jak bleskem zasažený strom,
jak pružina silou narovnaná,
tak teď se cítí Tom.

Ztratil, co málokdy je věčné,
však každý by rád měl.
A co jako zbraně sečné,
proniká do všech útrob těl.

Ale je to opravdu láska,
o čem tady melu?
Nebo sebestředná kráska,
s čím se pořád peru?

…

„Mít ráda básníka, toho lháře?
To se přeci nehodí!“
Z plamene lásky se nestane záře
a srdce z toho marodí.

Řekla: „Najdi si novou lásku!“
Že prý nevěrný jsem byl.
Ale já měl oči pouze pro mou krásku.
Snad jen jsem trochu pil…

Promilovanou celou noc,
tedy ráno nahradil pláč.
„Osude, není to až moc?“
„Ne, a vůbec nemáš zač!“

„A bude ti ještě hůře,
trpět za hříchy se musí.“
Co dělat v noční můře,
když mě i život dusí?

Zde končí příběh smutný,
snad zveřejnění není zrada.
Pláč ale není nutný,
potěší však malá rada…