Havraní pírko

Dnes večer spaluje tvé oči velký žár,
jsi jako ďábel, který by si s každým jen tak hrál.
Že prý bys mě láskou spolykal,
pálí mě ta místa, kde ses mě všude dotýkal.

Srdce tluče na poplach spomal, spomal,
skoro, jako by do něj někdo bodal.
Dnes v noci nic naší lásce nebrání,
když tvé rty se k těm mým dychtivě naklání.

Když prohrábnu ti tvé rozcuchané vlasy barvy havraní,
cítím tichá v mozku slova, svojí duše šeptání.
Jemně tě zadržím a ptám se.
Budeš mě milovat i zítra?
Navždy má lásko, nejraději bych se vedle tebe probouzel
každého nastávajícího jitra.

Usměju se a tvé oči barvy toho nejtmavšího jantaru zajiskří,
však někde v dáli skřivan zazpívá a ty mě polibvší opustíš...

S trhnutím se probudím a nemohu tě dostat z hlavy,
protřu oči a vidím, že na zemi leží černý brk potrhaný.
To nemohl být jenom sen, byl tak strašně skutečný,
najednou náladu mám smuteční.
Miluji sen?
Ten pocit přemáhá mě znovu,
chci totiž, aby už zas noc vystřídala den.
A my mohli být spolu...