Marnivý sen

Je tomu dlouhý čas,
Co jsem tě viděla naposled.
Však jako rajská hudba zní tvůj hlas
V představách o nás dvou
Byť jsou jen myšlenkou pouhou.
V iluzích se topím
A není nikoho,
kdo by pro mne zmíral touhou.
Kdo by podal ruku ve chvíli poslední.
Pro koho byla bych myšlenka jediná.

Den bez tebe není dnem
Noc bez nás dvou nemá hvězd
A měsíc nemá komu na cestu dávat svit.
Nezbývá nic než snít.

Tlukot srdce se ozývá temnotou.
Bije jen pro tebe
A ty jej neslyšíš.
Nebo snad nechceš slyšet?
Proč ta láska přišla a neodchází?
Nechce se tě vzdát,
A pořád se musí bát,
Že naše duše nenaleznout cestu k sobě.
Bráníš jim, snad jen z vlastní vůle?
Cítíš odporu, nenávist – či jen strach?
Pouhá iluze, na polici prach
Sedíš, pohled jak smutný vrah
Do očí mi hledíš a jsi mlčky.
A k zemi ztěžka snáší se vločky
Čisté jako láska má
Ta touha, co zůstává samotná.
Má duše ví, že patří k tvojí.
Stejně jako srdce, co chová uvnitř city trpké.
Co bude dál, kdo ví?
Stromy, ty všechno skrývají.
však nic nepoví
Jsou strážci tajemství,
Co nikdy nedolehnou sluchu mému.
Den plyne a ty mne máš rád.
Po noci nadějí se otáčíš zády,
mne necháváš v nevědomí.
Kdo v tobě vyznat se má,
Když jednou miluješ
A vzápětí s tím bojuješ.
Jasné slovo dalo by mi směr,
Jakým jít.
Zda čekat, až stát budeš před domem,
Či zapomenout, i když to jen těžko lze.
Jeden pro druhého narozeni jsme,
Tak proč snít jen?
Když životem kráčet smíme spolu.

Nelze ni vyjádřit co k tobě cítím
Snad postačí, když otevřu ti své srdce.
Pak poznáš, jak miluji tě vroucně.