Znovu

Černá ruka svírá mé útroby,
mé prsty psaly by, SMS rádoby,
zprávičku krásnou a plnou veselí,
po tomhle víkendu už ale nesmějí.

Nemohu jíst, jsem rád že žiju,
jako pes na měsíc, po nocích vyju,
jak velbloud v pustině,
nemaje kontrolu.

Proč lidské city, jsou tolik rozdílné,
proč lidské chyby, jsou vždycky nevratné,
proč nikdo nechápe,
že více pravd, skutečně je.

Moc jsem si zvykl, na krásné psaní,
chtěl jsem být potichu, měl jsem rád hraní,
krásná slůvka a naše city,
mou láskou navěky, budeš jen Ty.

Ačkoli ublížen, cítím se stále,
já světla chápání, rozsvěcím v sále,
snad jednou nalezneš,
pravého krále.

Já byl Ti princem,
Ty pro mě královnou,
však křivdu cítil jsem,
svou chybou proradnou,
měl jsem se uklidnit,
ne hnedka padnout.

Vím že nic nezvrátí, tato má slova,
mé city promlouvají, z krásného rána,
a z modré oblohy,
mraky a pára.

Už zase souhlasím, s básníkem českým,
já jsem Tě miloval, láskou hned dvojí,
jednu jsem zabíjel,
na druhou umíral.

První jsem zavraždil, jedovou dýkou,
na druhou umírám, možná svou pýchou,
snad brzo umřu, a bude klid,
já už dál nemůžu, života žít.

Pozdě je litovat, dvoustranné chyby,
nelze teď přemýšlet, otázkou kdyby,
máme-li být spolu, znovu se setkáme,
třeba už za pár let, láska nás zasáhne,
budeme jiní,
však sebe znalí,
má láska raněná, počká si na Tebe,
třeba to půjde, a třeba ne,
to každý zjistíme, v průběhu let.

Oba se cítíme,
ublíženi druhým,
svou mysl nezkrotíme,
snad víš o čem mluvím.

Dám tomu čas, ten to snad spraví,
zlé rány zacelí, třeba nás změní,
třeba pak budeme, pro sebe lepší,
znovu se zamilujeme,
a budeme znovu šťastní.