Déšť

Nebe pláče a je mu smutno,
tak jako mě má jarní hvězdo,
má lásko plná nenávisti,
Tvé lůžko jest plné slasti.

Mračna šedá v dál se ztrácí,
mé krásné vzpomínky se nevytrácí,
ten krásný les snad nikdo nepokácí,
byť zuřivá vichřice jich pár vyvrací.

Máš důvěru mou a máš mé srdce,
Tvůj vlastní dech zaplnil mé plíce,
každičká noc zdála by se kouzelná,
však tak jako já, i Ty jsi jiná.

Jak malý krtek, jenž žije v zemi,
stejně tak mnoho žen hnusí se mi,
pro jejich lehkost a svůdné vnady,
však zraky mé nenajdou klady.

Mám velký odpor k mnoha rčením,
když jen tak večer venku sedím,
a přemýšlím, co dělat dál,
já už nechci, nechci být nikdy sám.