Prostý pokus... (6. 11. 2009)

Prázdné plošky,
pořádně pnutá pérka -
posuny po pražcích,
praskliny používaných prstů,
pramínky potu...
Potupné pssst prostorem.
Pak propukne pláč:
pomalé polykání,
přemýšlení,
popotáhnutí...
Porozhlédne se - přece pousmátí!
Přítel pyšně pleská,
pravý povzbudivý potlesk!
První pořádný pokus
o projev pocitů písní!
Propojení
porůznu pocítěných poranění;
pokorný povzdech pojednou
pojmenoval poeziální pokus:
„Prázdno“ - pod pláštěm podvečera:
pusto pohodlné pohovky,
Petrofova piana a perských pantoflí,
prošívaného polštáře,
prostorné postele...
„Prosím přijď!“
Připomněla se posluchači
poslední písmena
pomalé, posmutnělé písně
předtím potichu pěné pokojem.
Postava písňová,
perfektní partner.
Poskakující plamínek
pochyb...
Přelud? Pravda?
Pak příjde poznání...
Prostě poema podzimu.

(Pomoc potřebným?
Pustit si Plíhalovu Pohádku,
posadit se a poslouchat....)