Poslední báseň...

Jsou to dnes přesně dva měsíce,
co jsem tě naposled viděl.
Myšlenek jsem měl tisíce
a ve většině jsem se styděl.

Vídím to jako dnes, poslední scénu,
když se ve mně pan Hyde probudil,
vnitřní šelma, dostála svému jménu
a svým chováním tě zapudil.

Viděl jsem, že by to nevedlo nikam,
proto jsem se až na samé dno ponížil,
ale s odstupem času teď sám sobě říkám,
že jsem ti svým chováním na duši ublížil.

Nechci se omlouvat, vím, jak to bylo,
i když mě to k tomu šíleně svádí,
jen spojilo se ve mně, to co ještě zbylo,
a nechci, abys měla zničené mládí.

Nezanevři na lásku, jsi ještě mladá,
a dokud nemáš, jako já, starosti,
nenastavuj celému světu teď záda
a užívej životních radostí.

Já už jsem jinde, hlavně necítím mládí,
starosti a shon přebíjí vše krásné,
život už mě nabral a kupředu pádí,
jiskřička mladosti pomalu hasne.

Vždycky ses snažila dodat mi radost,
tvůj úsměv byl sluncem do temných dnů,
jenže tím vším jsem ti ubíral mladost
a pomalu ničil ti části tvých snů.

Jednou přijde někdo, kdo tě bude mít rád,
doufám, že alespoň tak jako já tě mám,
nenech ho, prosím tě, na prahu stát,
člověk totiž těžko zvládá být sám.

Jednou budeš šťastná a já to vím,
jen nesmíš zavrhnout lásku,
on bude s tebou a ty budeš s ním,
jen nesmíš mít na srdci pásku.

Dívej se okolo, pozoruj lidi,
ne každý umí to najevo dát,
třeba se jenom ta osoba stydí,
říct ti, jak moc tě má rád.

Užívej života, ale hlavně se směj,
najdi si někoho, s kým budeš moct snít,
splň si své sny, a jako v pohádce se měj,
prostě to, co bys se mnou nemohla mít.

Ty se totiž ve světě neztratíš,
a i když tě pořád rád ještě mám,
vím, že se už určitě nevrátíš,
ale stejně budu asi čekat sám…