Dvě cesty

Žádám Tě o návrat
z odlehlých míst,
která stín halí,
svou duši zaprodat,
do tváře vmíst,
to, jak jsme malí.

Slyším ticho v hlavě
silně bubnovat
na opuku prsty deště,
svět zastavil se právě,
jen mé milovat
neodešlo ještě.

Polámaná křídla tmou
v kruhu uzavřená víra,
naklání se váhy
z jedné strany na druhou,
v ústech prach a síra,
Tvé rty jsou misky vláhy.

Pohádka tisíce a jedné noci
stále nekončí,
píšeme její řádky,
svůj osud ve své moci,
oči se neloučí
a činy jdou vzít zpátky...

Plamen života hoří dál
uvnitř mého srdce
lásku nezhasíš,
člověka, který miloval
smět držet ve své ruce,
je všecko o čem sníš.

Jen tikot hodin měří kroky
z pevniny na druhý břeh
jak víš
a do nich šumí ústa řeky,
svou lásku ve svém srdci nech
dál žij, než zakotvíš.