Chtěla bych...ale nemůžu....

Chtěla bych vlastnit Tvoje úsměvy,

a chci aby se mi moje ruce nechvěly.

Touhou po Tvém jemném dotyku,

a zbavit se těch svých zlozvyků.



Jenže vím moc dobře,že to nejde,

a ty slzy chutnají trpce.

Hořkej kalich musím pít,

a myšlenky použít jako štít.



Dusím v sobě, že Tě Mám ráda,

a moje srdce,to strádá.

Věnovala bych Ti celý svůj svět,

ale bolí mě ten ošklivý vštěp.



Já přece přeji Ti jen to nejlepší,

ale ta bolest se tím nezlepší.

Stydím se před sebou a žárlím,

ale Tvého přátelství si přece vážím.



Hrdinně masku klauna držím,

ze svých citů nic neprozradím.

Vím, že nemám nejmenší šanci.

Na tvou lásku a na romanci.



Tak proč se nemůžu smířit s tím,

že jiné patřit budeš,to bude Tvůj díl.

Trpím samými naivními sny,

a ty růže už dávno uschly.



Já vím, že řekneš mi,ale,

a tváříš se přitom zoufale.

Nechceš abych se mučila,

však po léku bych žíznila.



Čtu Ti v tváři soucit,

toužím se do klubíčka stulit.

Řvát,brečet jak raněné zvíře,

stejně mi nic nepomůže.



Nevím proč se tak stalo,

a moje srdce dokola se ptalo.

Myslela jsem, že jednou obletíme spolu celý svět,

mezitím tu brečím o sto šest.



Do veršů,interpunkci střídám,

ty se díváš a přitom zodpovídáš.

Přece nemáš z čeho,

neprovedl si nic zlého.



Cítíš,že podíl máš na mém světobolu,

a zaplétáš se do pavučin velkého blábolu.

Zapomeň na to říkám,

za svou chybu teď pykám.



Musím se od Tebe odprostit,

a tu cestu bez cíle pro jednou ukončit.

Vím,že bude to těžké,

ale teď cítím se jak odložené štěně.



Vzpomínky prohnile se tváří,

zasunuté je mám v herbaláři.

Do šuplíku dala jsem ho,

na tisíc zámků zamknula ho.



Jako kapka hořké mandle,

usnula jsem na tom mraze.

Zmrznul ten můj sen,

třeba se vzpamatuju časem...