Co víc si přát

Tři světélka, tři přání a tři vdovy,
tři myšlenky a tři šance, jež zbaví tě smůly.
Přeji si spousty, ale pouze jeden sen,
ukáže všem, jaký doopravdy jsem.

Jsem člověk s city a s hrdostí,
však někdy si připadám úplně bez kostí.
Jsem prázdný a bez dechu,
nechci nic, žádnou útěchu.

Láska je mocná a já to vím,
ale jen tak někomu to nepovím.
Je to vzácné slovo, kterým se nadarmo neplýtvá,
ale pouze když cítíš, jak láskou tvé srdce přetéká.

Někdo mi pomohl a jsem za to rád,
konečně se nemusím, o sebe bát.
Jak jsem říkal, je to tak,
je to pravda, ba naopak.

V momentě, kdy vzplála první svíčka,
zahřálo mě u srdíčka.
Láska hřeje krásou, kdo by to nevěděl,
snad ne pouze ten, komu to pověděl.

Byla nádherná a plná radosti,
zbavil jsem se smutku i bolesti.
Její šťastný úsměv a krásné to oči,
při pohledu na ni, svět se mi točí.

Něžný hlásek říká mi,
neváhej a miluj ji.
Zamiloval jsem se strašně moc,
a proto už dávno nevolám o pomoc.

Miluji ji stále více,
náhle vzplála druhá svíce.
Cítil jsem to všude, kde to jde,
a proto čekám, až figurka popojde.

Pomohla mi už překonat mnohé to strasti,
opustil mě rozum, zničil uvnitř pasti.
Ukázala mi smysl života a kouzlo lásky,
zbavila mě strachu, zmizely vrásky.

Vím, co bude dál,
jen si skočím opodál.
Mramor, pevný to kámen,
nestihl doříct ani to amen.

Stále nůž jsem v ruce svíral,
a druhým rukávem prach z kamene stíral.
Kapičky krve stékaly na růži,
nechali stopy uvnitř i na kůži.

Tři svíčky v šeru vzplály,
tři vdovy u nich poblíž stály.
Kývaly hlavami ze strany na stranu,
čekaly dlouho, než opět povstanu.

Splnila jsi mi sen, ten jediný co mám,
znovu jsem se narodil, znovu poznávám.
Ryl jsem do kamene s úsilím a chtíčem,
odemkl jsem bránu, svým zlatým klíčem.

Slova vyjadřují mnohé dění,
stačí psát, nic to není.
Slova říkají, jak moc chci tě,
a proto končím slovy, miluji tě.