Pojistka na ticho a mráz

Čas,ten čaroděj nejmocnější
i ten jest na lásku příliš slabý.
Svým plynutím opuštěná srdce na vteřin pár utěší
ale sám přiznává,že na úspěšnou léčbu již je chabý.
Ztrápené srdce jakoby nadále ani nic víc nevnímalo,
co změněno v nové bylo v našem světě.
Přicházejících radostí a snaze lásek se znovu nevšímalo
a mezi zoufalé zatoužíc po bolavé odvetě.
Srdcí,těch opuštěných denně smutně přibývá
a jak už to v životě odpradávna často bývá,
nových žárů v jiných srdcích nezkrotně nabývá.
Ničeho není tak málo aby opaku bylo moc
a když den se delší,kratší bývá jenom tmavá noc.

Dny ve společnosti samoty a opuštění
krátí plamínek živý kráčejíc k jistému zadušení
a zlostně nepouští smysly v možné pokušení
a nechá stoupat jen ty,o nichž přesvědčen,že jsou prozkoušeni.

Ba ani prázdné dny nemají věčnou,nekonečnou sílu
a útěcha víry v lásku má se hbitě k svému dílu.
Nechť rána s večery vítány smíchem jsouc náhle
a štěstí pomáhá,by zdařilo se tu a taky támhle
Verva adeptů na lásku poněkud jistěji stoupá
a blažené tělo hýčká si poranění svá jež se v slastné lázni bázlivě koupá.
S tím okamžikem doba normálu je již blíž a snad brzy spása příjde,
než lázeň zchladne a naše slunce zpět do hlubin zajde
s chladem dalších dnů našich,lázeň nezadržitelně chladne
a mrazem nám podané poupě místo rozkvětu vadne.
Důkaz za dny propadlých nabídek na stůl předloží
a do mé náruče nelidsky těžký náklad položí.
Zvědavě nakládá avšak hle:
Ve chvíli poslední daruje možnost,
zda-li chci pocítit lásku a něžnost.
Trpkým odmítáním radostné dny mění se před zraky v drsný cíp,
než poznáme skutečnost,že ve dvou jde všechno přeci jen o trochu líp.