Směji se

I přes presumpci neviny jsem byla vinna,
křik Sirén mě neuspal, jen unavil,
prý nepatří ženám, tím méně těm,
co v chladném ránu vítá kocovina.

Doufala jsem, že letní sněhové vločky
odolají slabému slunci trochu déle,
abych si uprostřed pouště,
mohla zchladit prokřehlé tělo.
Trochu se třesu, trochu nudím,
ani žádné „Namaluj mi beránka“
dnes nezaznělo.

Ve vyhnanství, do kterého jsem se vypravila sama,
Tvůj obraz mažu pomocí pochybné selekce vzpomínek,
směšná a bezvýsledná snaha.

Po flámu s realitou, jež odnaučila mě doufat,
směji se čekajícím na zázrak uprostřed tichých pouští,
směji se tedy i sama sobě,
směji se, že šílenství nás neopouští,
směji se téhle nápodobě,
života…