Rozloučení.

Pohlédnuv na ni oněměl,
kdežto ona pouze tvář si kryje,
před jeho očima zvednutýma jemně
k její kráse spanilé.

V hlavě smích a stud se jí mísí,
jak říct mu, že jinou ve snech má,
odevšad zní odmítavé hlasy,
ve svém postoji je však stálá.

Slova linou se jí z úst,
tiše, měkce vysvětluje mu
a s posledním: ,,Odpusť.“
on klopí teskně hlavu.

,,V čem jsem snad chyboval,
že podlehla jsi dívčí kráse?
V čem jsem snad chyboval?“
ptá se jí znova a zase.