Déšť v mých očích

Déšť v mých očích

Voda z tůní utíká,
prchá z řek a potoků,
a za těch několik roků,
už i ta země vzlyká.
Přesycena vláhou nebes,
prská vodu na povrch,
ani Slunce nevystoupá navrch,
aby učinilo vody pokles.

Voda padá stále víc,
jakoby odrážela se v mých očích
a smutek v našich srdcích,
když slzy namáčí nám líc.
Vidím jen záclony deště,
ta studená závěj tu pořád je,
i přírodu barvy zbavuje,
však nevzala mi naději ještě.

Jednou, až se mračna protrhají
a paprsky nám zemi osvítí,
až z půdy opět vyroste kvítí,
tehdy nám i štěstí dají.
Až déšť v mých očích opadne
a můj zrak zas světlo spatří,
pak srdce pozná, že mu patří
živá voda z radostného dne.