Nechci zůstat přáteli

Soumrak padá na nás jako déšť,
chladný, příjemný, chtivý.
V růžovém oparu jsou naše stíny,
dva obrysy zachumlané v obětí.

Prsty propletené v sobě,
slibující pevný slib.
Ale byli to marné naděje ve mně,
že jednou bude líp.

Naše pohledy do očí,
hluboké, přemýšlející, zvláštní.
Krátké letmé úsměvy,
co u srdce zahřejí.

Prsty putující po Tvé nahé hrudi,
snažili se zapamatovat, kde co leží.
A to Tvé jemné štouchání,
abych věděla, že tam Jsi...

I když jsem nepřipustila,
že k Tobě něco cítím.
Dost jsem se zmýlila,
pociťuji to, dobře to vím.

Vlastně nechci zůstat přáteli,
ale Tvé rozhodnutí změnit nemohu.
Neumím dávat najevo city,
mluvit o tom nedokážu...

To jsou mé nejhorší chyby,
mé hříchy neomluvitelné.
Ale mám i určité ctnosti,
které jsou asi přehlédnutelné.

Musím zapomenout,
jít dál...
Chtěla bych tě obejmout,
a říct, že mi budeš chybět.

Chápu,
jsem nepoučitelná,
ale co naděláš?