Slunce zastíněné mračny

Mračna vztahujíc se nad námi,
láska ukrytá ve stínu,
něco stojí mezi námi,
avšak nevím čemu to přiřknouti.
Stojím na okraji propasti,
sama, bledá a zmatená,
ptám se vlastního rozumu,
zda již jsem v tom navždy ztracená.
Zda existuje něco,
čím pochopit se jeho počínání dá,
a tak jako ve začarovaném kruhu jsem zavřená.
Nademnou slunce svítí,
letní se ke mně snaží dostat den,
já však stojím nad tou propastí jen,
a ten svit je mi zcela ukraden.
Jak dostat se ze spárů stínů?
To já se ptám,
přestávám však doufat, že se odpovědi dočkám.
Toužím opět žít v radosti a obklopená slunečním svitem,
jen tak najít to, co naplní mně tím správným citem….