Ochromena

Ležela jsem sama, ochromena duchem minulosti,
nevěděla co dělat, mladá a bez zkušenosti.
Poslední co mi zbylo, odehnala jsem od sebe,
nelituju toho, můžu koukat na noční nebe.

Když objevil ten pocit, dejá-vu,
bylo to jakoby přišel z dálavi.
Potřebovala jsem se pustit, všeho,
nedbala na mysl, poslouchala tělo.

Pustila jsem lano, uplaval si pryč,
a proč to udělala jsem, to ty nezjistíš.
I když bolí to a duše má odešla na věčnost,
nechci, nemůžu vyhledávat tvou společnost...

Duše odplula si kamsi, možná do nebe,
ale pochybuju, myslím už dávno jen na sebe.
Tam kde je hoří oheň, plameny a chtíč,
asi mám v hrudníku vybuchlý míč.

Střepiny chytli i srdce, ale je to fuk,
hlavně že stín minulosti jen něžnou fouk.
Nechám se spalovat, pomalu a bolestně,
avšak pokání mé bude, tiché, bezhlesné.