Polibek

Jako dva plátky růžové
když se ve větru dotknou lehce.
Spojí se rty mé a tvé.
Začíná to tak křehce.
Jen zkoumání nezkušené,
sblížení úst – první a letmo…
Pohledem očí vyrušené.
V očích, kde hledám všechno.
A pak – vypnutí života.
Tělem se šíří nicota.
Lahodná.
Příhodná
chvíle pro seznámení našich duší.
Tvým rtům růžová tak moc sluší.
Ptám se, jestli to víš.
A ty mi odpovíš…
Polibkem dalším beze strachu.
Kosti mé dávno mizí v prachu.
Vášeň mě spaluje,
láska mnou lomcuje.
V žilách a tepnách se šíří.
Motýlci v břiše víří.
A ty mě líbáš dál a znovu a zas.
Zapomínám na prostor i čas.
„A lásko, víš, že růžová i tobě sluší?“
Líbám tě a dvě srdce jako jedno buší.