Ty

Jsi moje láska,
jsi moje naděje,
sluneční paprsek,
jež mne zahřeje,
jsi ostrý led,
co mne chladí,
ale i něžná ruka,
co tělo mé hladí,
jsi mým stínem,
neboť celý jsi,
ve mně vepsaný,
i kousek duše,
napospas mi nechaný,
jsi můj bič,
i jemné pohlazení,
jsi můj chtíč,
i touha zapomnění,
jsi můj strach,
a taktéž má víra,
jsi má volnost,
i to, co mne svírá,
jsi má duše,
a zároveň jsi cizí,
jsi mé všechno,
i to, co chci ať zmizí,
jsi moje opora,
a po ní pád do temnoty,
líbáš mne odshora celou,
až do nicoty,
jsi andělem,
jenž strhne mne do pekla,
kde před ďáblem jsem poklekla,
jsi někdo,
bez koho nemohu žít,
i ten,
kdo mohl by mne mrzet,
a i když jako oheň pálíš,
budu se Tě držet,
neboť někdy jsi nebezpečný,
když syčíš po mně jako had,
a jindy zas vděčný,
že jsem někdo, koho smíš mít rád.
Nevidět, necítit, nechat tě jít?
To už snažší je přestat žít...