Mys Dobré naděje

Několikrát dokola,
v dálce vidím sokola,
obeplouvám mys Dobré naděje,
přece se nic neděje.

Naděje umírá poslední,
na obloze slunce polední,
pluju dál a dál,
tam, kam jiný se bál.

Doufám… co jiného mi zbývá,
moře se mnou kývá.
Moře jménem naivita,
těch lží už docela jsem sytá.

Věřím, že vše je v pořádku,
vzpomínky jako posádku
vyvrhla bych do moře,
utonou v mořské komoře.

Kéž bych nic neviděla,
klapky na uších měla,
neuměla číst,
naděje nit příst.

Proč umím přečíst slova,
co psala ti ona?
Proč umím si to domyslet?

…. Poslala bych ji zpět,
na ten čarodějný slet…

Její námořnické šatičky,
nohy má jako tyčky,
zrzavou hřívu na hlavě,
nechci žít v obavě.

Zahrabat jí do hlíny,
pryč by byly všechny splíny.
Jsem asi trochu agresivní,
však všichni jsou něčím divní.