Pro K.

Za víčky tma, pouhé paprsky slunce,
třeštící hlava, bolestí až k nohám,
není radno poddávat se milence,
když svoji ženu potmě líbávám.

Zjistil jsem, v noci této pouhých pár věcí,
slunce nemizí, pouze Zem se pohybuje,
hvězdy, že nejsou svíčkami za mrtvé,
a vítr, že není hlas mrtvých, kteří nás stále milují.
Ohněm, že vodu neuhasím,
písmem, nedokážu postavit zeď k nebesům,
že své slzy už z moře nevylovím,
černou barvou, že bílou nesetřu,
a modrá? modrá, že bývá vždy jen dobrá,
že tvé srdce zde je vždy pouze pro jiné.

Jediná noc a to jí byl ještě den,
kdy v náruči jsem ztrácel svůj sen,
s polibkem se loučím v dálku,
a za polibek už nechci nikdy prchlivou lásku.